Diablo 3 - Dnes už trochu old school ARPG, ale rád se k ní vracím

Rok 2012 byl původně rok, kdy měl nastat konec světa. Dokonce na to konto dávali v kinech i sympatický thriller (asi na podporu morálky). Mě v té době ale zajímalo, jak si našetřím na Diablo 3, a jestli nebudu propadat z matiky. Tolik k mému zájmu o konci světa. Dlouho jsem si pohrával s volně stažitelnou demo verzí Diabla 3, která mě dál jak za první polovinu aktu 1 nepustila. Narozdíl od většiny hráčů mi D3 přirostlo k srdci.

Možná je na místě říct, že se jedná o mé guilty pleasure. Diablo 3 totiž nemělo úplně hladký start a spousta zlých jazyků ho odsoudila minimálně na doživotí. Já v tomto ohledu zažil štěstí v neštěstí a naskočil na Diablo 3 až v roce 2014, kdy už datadisk Reaper of Souls byl nějakou dobu venku.

Tehdy jsem to snad kupoval v jakémsi bundlu za lepší cenu. Pravděpodobně kolem Vánoc. Každopádně jsem byl rád, že už konečně mohu nasednout na vlnu neustálého grindu, nádherných cinematiců a démonické apokalypsy! Diablo 3 mě okouzlilo hlavně svou jednoduchou hratelností, hlavními příběhovými postavami a výraznou barevností, která u temné série nebyla tak úplně běžnou. Dokonce to byla taková změna, že někteří hráči se slabším žaludkem při spatření efektu duhy při procházení světa Sanctuary propadli panice. Z nějakého důvodu mě ale chrámově mozaikové motivy, jednodušší 3d modely a svižné rubání démonů v Riftech přikovalo na gauč i židli na dost dlouhou dobu.

Diablo 3 je jedna z těch mála her, které jsem si koupil za svůj život hned třikrát - na PC, na Nintendo Switch (Diablo 3 Ethernal edice) a pak zpětně na Xbox. Nelituji žádného rozhodnutí, a proto Diablo 3 spouštím i dnes ku příležitosti nové season s číslem 34! I po více jak deseti letech vycházejí další a další seasony, což je mi velmi sympatické, možná i právě díky mé aktuální nostalgické náladě.

Víte, kolem D3 koluje hodně špatných slov, ale možná je to i tím, že horším zprávám věnujeme více pozornosti a to dobré máme tendenci přehlížet. Proto se pokusím vybalancovat jak to dobré, tak i to horší.

Ve finále je Diablo 3 pohodové ARPG, ke kterému se rád vracím. A to říkám jako hráč, co dohrál Diablo 4 a projel několik jeho sezón.

Kontroverze kolem Diabla 3

Těžko uvěřit, že vydání Diablo 3 15. května 2012 proběhlo už před více než dekádou. A přestože si hra získala pověst černé ovce hlavní série, postupně si kolem sebe vybudovala věrnou komunitu. S příchodem Diablo 4 je ale bohužel stále časté, že některé negativní ohlasy směřují právě na prvky přenesené ze trojky (třeba Error 37, řekneme si) – pokud se jakýkoli herní systém zdá být příliš "zjednodušený", vina padá právě na tuto hru. Tohle stigma si Diablo 3 ponese asi navždy, ať už zaslouženě, nebo ne. Přestože hra lámala prodejní rekordy.

Ono démonizované zjednodušování mě osobně vůbec nevadilo. Pravděpodobně se ve studiu snažili držet pravidla přístupnosti. Hra by měla zůstat pochopitelná a dobře uchopitelná tak, aby ji "dokázala odehrát i moje mamka nebo babička". Možná i pro to byla hra tak komerčně úspěšná, což je ale spíše moje domněnka.

Datadisk Reaper of Souls a patch 2.0 nakonec zásadně zlepšily reputaci hry a pomohli jí najít pevnou pozici mezi hráči. Je vtipné, že už tehdy komunita hráčů předpovídala konec Diabla 3 s tím, že 28. season bude ta poslední. Máme tu čerstvě spuštěnou season 34 a vida, jak staré časem ošlehané ďáblovo srdce stále bije.

Duhové peklo

Vraťme se s kontroverzí ještě jednou k té barevnosti. Ačkoliv jsou duhy přírodním úkazem, v temném světě Sanctuary vyvolaly obrovskou paniku. Když fanoušci, kteří milovali temnotu a ponurost předchozích dílů, viděli duhové efekty v prvních screenshotech, vypukl snad veřejný lynč.

Hráči i novináři byli přesvědčeni, že hra se příliš vzdálila od temné atmosféry Diablo 1 & 2. Zatímco ve dvojce jste procházeli krvavými jatky s upálenými nešťastníky a oběšenci, bezhlavými strážemi nabodnutými na kůly a hromadami těl v krvavých jámách, první obrázky z Diablo 3 ukazovaly mimo jiné i duhy a jasné barvy. To byla třešnička na dortu až příliš velké barevnosti. To ještě nešťastníci netušili, že se ve hře bude nacházet bonusový satirický level - Whimsyshire!

Mnoho hardcore fanoušků to bralo jako jasný znak toho, že se hra snaží zalíbit širšímu publiku, a dokonce se začaly šířit spekulace, že Blizzard od začátku plánuje konzolovou verzi – což bylo tehdy vnímáno negativně (zrada PC master race asi). Je to celkem vtipné, protože na konzolích (hlavně na Nintendu Switch) je hratelnost Diabla 3 snad lepší, než na PC. Ale to je určitě tím prvoplánovým ďábelským tahem od Blizzardu (mrk mrk).

Gamepad v disciplíně pohodlnosti zkrátka vyhrál na plné čáře.

Error 37

Když Diablo 3 vyšlo v květnu 2012, okamžitě se stalo nejrychleji prodávanou hrou své doby – během 24 hodin se prodalo 3,5 milionu kopií. Ale mnoho hráčů dodnes cítí úzkost, když slyší číslo 37.

Servery nezvládly nápor hráčů, kteří se zoufale snažili přihlásit, a všichni skončili zamčení před branami pekla kvůli autentizační chybě. I přes obří betatest nebyla infrastruktura Blizzardu připravená na takový nápor. Dokonce i během betaverze Diabla 4 se mezi hráči znovu objevovaly vtipy na Error 37 – natolik traumatizující to tehdy muselo být.

Možná celý problém ještě podtrhla skutečnost, že abyste mohli hrát Diablo 3 na PC, tak jste museli být online. Pouze na konzolích se dá hrát v offline módu. V dobách všudypřítomné wi-fi a 5G dat to asi nebude takový problém, ale doporučuji si ohlídat stabilitu. Jakmile se na chvilku během hry odpojíte, jste nemilosrdně odhlášeni. Což třeba při expení Hardcore postavy nemusí být úplně vítanou zvýšenou obtížností.

Ale servery byly jen povrchovým problémem. Skutečný kámen úrazu se ukázal až později.

O největším průšvihu jsem tehdy slyšel jen z doslechu a tím byla aukční síň, kde se točily reálné peníze. Na první dobrou to nezní špatně! Kdo by si nechtěl vydělávat hraním a prodáváním pixelů. Tahle hezká myšlenka se však velmi ošklivě zvrtla.

Ďábel nosí předražený meč z aukce

Blizzard obhajoval Real Money Auction House tím, že chtěl zabránit hráčům v nákupech předmětů přes třetí strany, ale zároveň umožnit obchodování za reálné peníze. Jenže ještě před vydáním novináři i hráči varovali, že tento systém by mohl zničit základní smyčku hratelnosti, která dělá Diablo tím, čím je - mordovat monstra, získávat loot.

Ovšem Real Money Auction House zásadně narušil herní ekonomiku. Hlavním důvodem, proč si ARPG hráči koupili Diablo, je právě zabíjet monstra a získávat loot. A to ve hře sice zůstalo, ale problém byl v tom, že hráči mohli získat cenný equip i bez zabíjení monster – prostě si ho koupili.

Jak systém fungoval? Hráči mohli prodávat a kupovat předměty za reálné peníze. Někteří na tom vydělali, ale hra kvůli tomu přišla o svou duši. Vzrušení z nalezení epického předmětu zmizelo, protože pokud jste něco chtěli, stačilo si to prostě koupit. Dokážu si také představit to dilema, když vám padne legendární helma akorát na vaši postavu, tak se nemůžete rozhodnout jestli ji radši prodáte za peníze a koupíte si za to něco jiného, nebo si to radši necháte pro sebe a budete démony drtit o něco snáze. Už jen tohle naruší celý požitek ze hry a možná se z ní pomalu stává druhá práce.

Ještě před vydáním se Blizzard chlubil Inferno módem – ultimátní výzvou, která měla otestovat sílu hráčovy postavy a jejich vybavení. Tvůrci se chlubili, jak ho testovali na elitních hráčích, dostali zpětnou vazbu, a pak obtížnost 12x ztížili. Ale jaký mělo Inferno smysl, když jste si mohli jednoduše koupit nejlepší gear a projít ho jako nic? Hráči si na Auction House nakoupili potřebné předměty a najednou byla výzva pryč.

Další obrovský problém bylo špatné itemizování. Předměty měly tolik náhodných atributů, že jste často našli meč pro barbara se staty na inteligenci, což ho činilo naprosto nepoužitelným. Místo vzrušení z lootu to působilo frustrujícím dojmem. Naopak dokonalé předměty byly neuvěřitelně drahé, takže se z celého systému stalo jedná velká tržnice. A i když někteří hráči tento ekonomický aspekt bavilo, většině to přišlo jako zrada samotného jádra hry.

Tak jsem si hezky postěžoval na to co bylo a už dávno není. Obzvláště, když jsem si to ani nezažil. Po bitvě je holt každý generál a kritizovat dokáže úplně každý.

Teď bych to rád vzal z té lepší stránky a zvýraznil důvody, proč se k Diablu 3 rád vracím i dnes. Ve spousty jiných recenzích z minulosti najdete mnoho důvodů, proč je datadisk Reaper of Souls úžasný a jak to napravilo rozbitou hru, a možná jak po dekádě je Diablo 3 konečně vyleštěnou hratelnou gamesou hodnou spuštění důstojného hráče.

Tady se ale dočtete, jaké to je se vrátit k Diablu jako rodič, který si cení svého času.

Jednoduchost

Ať už je to stářím, nebo uspěchanou dobou, tak musím přiznat, že se mi občas z různých notifikací, herních odměn za pouhou registraci a jiných podobných mikrostransakčních cingrlátek dělá špatně. Mluvím hlavně o Diablo Immortal, které jsem si jednu dobu oblíbil právě díky vysoké podobnosti s Diablo 3. Pak jsem ale dospěl k banálnímu rozhodnutí: když chci hrát něco jako Diablo 3, proč si nezahraju Diablo 3? A tak se i stalo.

Zasedám tedy po dlouhé době k tlačítku nová postava a tvořím si mága bez jakékoli další volitelnosti vzhledu. Super! Nic mě nezdržuje. Zaklikávám úplně všechny kolonky, tedy Seasonal Hero, Hardcore a Self Found Hardcore (žádný multiplayer). To mi perfektně vyhovuje, protože jsem Diablo 3 vždycky hrál spíše sám. Začínám po dlouhé době zase od Aktu 1 a po porážce prvního bosse - Krále Leorica - přemýšlím o navýšení obtížnosti na Hard. Sice hraju Hardcore a vím, že se mi to může vymstít, obzvláště s mágem a navíc hraju na Macbooku, ale i tak si začínám libovat v tom pocitu vzrušení při balancování nad propastí totální smrti.

Nestuduji žádné vyšlapané a doporučované buildy, nekoukám na žádné "správné" pořadí paragon levelů nebo ideálního craftění věcí pro co maximální postup. Zkrátka si jedu vlastní tempo, snažím se přežít a více se držím zásad zvýšené obrany, protože mám jen jeden pokus. Už jen tenhle přístup mě osvobozuje od nutkání projet si to Diablo 3 rychle a bez rozmyslu. Postupně se rozpomínám na příběh, kde vystupuje Deckard Cain, Leah a můj oblíbenec ze Sanctuary - Tyrael. Sezóna 34 začala před pár dny, takže mě obzvláště nic nežene (což je dobře, protože jak píšu tyto řádky tak slyším, jak se vedle mě probouzí naše malé mimčo).

Rychlovka za pár minut

Reaper of Souls datadisk přidal do end-game jednu zásadní věc, a to jsou rifty. Pro připomenutí, jsou celkem dva druhy, které se navzájem doplňují.

Nephalem Rift jsou speciální náhodně generované dungeony, které slouží právem jako hlavní endgame aktivita pro farmení zkušeností, zlata, legendární výbavy a klíčů pro vyšší Rifty. Tedy pokud nechcete do nekonečně sjíždět story mód nebo bounties.

Rifty se odemknou v Adventure módu po dokončení příběhové kampaně. Každý Rift kombinuje různé mapy, monstra a vizuální styly z celé hry, takže nikdy nevíte, co vás čeká. Když už jste ale vysekaným hrdinou a polobohem, tak ani okolí moc neregistrujete. Cílem je zlikvidovat dostatek démonů (vyplnit progres bar) a přivolat silného bosse – Rift Guardiana. Po jeho poražení získáte pořádný loot! Většinou se jedná o legendární předměty, Blood Shards (měna pro gambling u Kadaly) a velké množství zkušeností.

Další obtížnost společně se šťavnatějšími odměnami pro vylepšování postavy jsou tzv. Greater Rifty, ty chcete chodit nejvíce a tvoří tak úplně hlavní endgame fázi Diabla 3.

Absence mikrotransakcí

Zní to zvláštně, protože Diablo 3 jako první zavedlo jakýsi "market" do menu hry. Sice toho v něm moc nenakoupíte (nabídka v podstatě na nejvyšší možnou edici Diabla 3), ale stejně tam je. První vlaštovkou vyšší monetizace byla postava Necromancera, jakožto zpoplatněné DLC. Pravda, ne všechny to úplně potěšilo, ale to je prostě svět byznysu. Nicméně, to by mělo být z marketu všechno.

Dnes jsou obchody se skiny, bonus šutry nebo jinou premiovou měnou či výhodami naprostým evergreenem. A musím říct, že je to neuvěřitelná otrava, když na vás pořád něco skáče. Výhodná cena tady, free odměna támhle. Diablo 3 jste si jednou koupili a je to. Žádné kameny do Greater riftů nebo Level boost. Nic takového tu není a je až s podivem, jak moc příjemné to je.

Ještě před nostalgickým spuštěním Diabla 3 jsem hrál Diablo Immortal, o kterém jsem si myslel, že je to trojka v mobilu. Rozhodně to tak není a v duchu se bičuji za takovou herezi. Nicméně jistá podobnost ve vizuálu tam je.

Diablo 3 prostě poctivě hrajete. Co máte na postavě, to jste si vydřeli. Co nemáte, tak prostě nemáte. Dnes "naprosto revoluční"!

Svět Sanctuary

Ačkoli má Diablo 3 fajn příběh s in-game cut-scénami a oko hladícími cinematicy. Nicméně si ho stačí odehrát pravděpodobně jen jednou. Nebo alespoň v mém případě to tak bylo. Na jednotlivé cinematicy se rád podívám znovu, protože v tom Blizzard zkrátka vyniká. Nicméně příběh je natolik přehledný a zapamatovatelný, že nemám potřebu si ho i po letech zopakovat. Možná je to škoda, ale většinou v druhém Aktu přepínám na Adventure mode a divoce grinduju postavu skrze bounties a rifty. Nikdy ale neříkám nikdy, takže možná nakonec ten příběh tentokrát dojedu za Hardcore postavu. Ruku na srdce, Diablo nebývalo v první řadě o příběhu, ale spíše o hratelnosti. Příběhem však nemyslím atmosféru, tu mají za mě všechny díly (včetně Diabla 4) pěkně stylizovanou, silnou a temnou, nicméně si hru zapnu většinou hlavně kvůli stylu hraní, než abych zas pokecal s Tyraelem nebo Deckardem.

Na cestě příběhovým módem je mnoho různých dialogových uliček a detailů dokreslující poměrně depresivní svět Sanctuary. Dříve jsem tím byl naprosto unešen, ačkoli s nastupujícím stářím (vyložme si to spíše jako změnu chutí) se spíše orientuji na méně ponurejší tematiku. Na druhou stranu je Sanctuary prostředí tvořící bojiště mezi kontrastními silami - tedy démony a anděli, což je ústřední zápletka celé série Diablo. Komu chutná démonicko-andělská příchuť, toho Diablo rozhodně bude přitahovat.

Hra jako taková vám poskytne určitý fragment světa Sancturay, nicméně pro skutečné zájemce o lore doporučuji jako skvělý doplněk knihy o světě Sanctuary, které vycházely právě v období třetího dílu. Jedná se konkrétně o bestiář (Book of Adria), průvodce celým světem, stěžejními postavami a historií (Book of Caine & Book of Tyrael). Jednou jsem je držel v ruce a musím říct, že to je opravdu skutečný poklad pro každého fanouška série. Dnes podobnou knižní sérii je možno vidět u různých prodejců ku příležitosti vydání Diabla 4 (Book of Lorath, Book of Prava a Tales from the Horadric Library).

Diablo (3) stále žije

Pokračuji dál se svým Hardcore Mágem světem Sanctuary. Občas si popojedu dál v příběhu a pak se přepnu zase na nějaké bounties a rifty. Užívám si barevnější grafiku, která mi trochu evokuje World of Warcraft a užívám si zvuk prazvláštního zvonu oznamující další level.

Minulou zimu jsem dohrál Diablo 4 a musím říct, že jsem se rád vrátil ke třetímu dílu. D4 je zajisté taktéž dobrá rubanice nasáklá šťavnatým lootem, někdy toho ale na mě bylo až příliš. Ono někdy více možností vylepšení a směrů, jakým postava může jít, způsobí nepříjemnou paralýzu z rozhodování a občas pak mám pochybnosti, jestli vůbec se svojí postavou dělám dobrá rozhodnutí. Proto se třeba držím od her jako je Path of Exile.

Na online žebříčky a jiná další umístnění jsem rezignoval ještě před narozením malého pacholíka. Taková čísla za krátký čas po vydání hry (nebo i v případě staršího Diabla 3) zkrátka nejdou dohnat běžnými herními návyky.

Diablo 3 i přes dekádu své existence tvoří příjemný herní ostrůvek s příležitostnou duhou, kde hráč může na chvíli spočinout a oddat se démonické sklizni. Ať už se sekerou v ruce, nebo žhavými arkanickými střelami. Je to tak trochu nepochopená černá ovce série, nicméně osobně je má nejoblíbenější (hlavně kvůli postavám Demon Hunter & Crusader). Diablo 2 jsem dohrál několikrát v rámci různých LAN party, ale to Diablo 3 mi umožnilo si z dlouhých propocených sedánků udělat i relativně krátké osvěžující sprinty.

S nastupující novou season 34 nabývám dojmu, že je tu stále někdo, kdo se o D3 stará a tvoří průběžný obsah, byť jen symbolického rázu. Proto s pýchou v srdci nechávám ikonku Diablo 3 na ploše a těším se na další rychlou nostalgickou dávku dopaminu za zvuků Metallicy a Iron Maiden, které jsem kdysi u hry tak dychtivě hltal.

+1 k moudrosti

• Vývoj trval přes 10 let - Práce na Diablo 3 začaly už v roce 2001. První verze hry, vyvíjená původním Blizzard North, byla ale zrušena po interních neshodách. Vývoj pak převzal nový tým v Blizzardu

• Existovala temnější verze hry - Původní koncept byl mnohem temnější, blíže k atmosféře Diablo 2. Nakonec však Blizzard zvolil "barevnější" styl, což vyvolalo mezi fanoušky kontroverzi (vznikla i slavná "rainbow" petice - Blizzardem zamítnuta)
• Auction House měl změnit ekonomiku hraní - Blizzard zavedl Real Money Auction House, kde si hráči mohli kupovat a prodávat předměty za skutečné peníze. Místo zlepšení zážitku však systém narušil balanc hry a byl v roce 2014 odstraněn.
• Legendární předměty byly původně nudné - Při vydání měly legendární předměty velmi generické vlastnosti. Až s patchem 2.0 a datadiskem Reaper of Souls dostaly unikátní schopnosti, které zásadně ovlivnily gameplay.
• Původní PvP arény byly zrušeny - Blizzard plánoval propracovaný PvP systém s arénami, ale ten nikdy nespatřil světlo světa. Vývojáři přiznali, že nedokázali najít správný balanc. Zbyl jen základní dueling.
• Reaper of Souls zachránil hru - Po negativní odezvě na základní hru přinesl datadisk Reaper of Souls zásadní změny: odstranění Auction House, vylepšený loot systém (Loot 2.0) a endgame obsah v podobě Nephalem Riftů.
• Zrušené třídy postav - Během vývoje Blizzard zvažoval i další třídy, které se do finální hry nedostaly. Například "Archívář" (Archivist), který ovládal prastaré svitky, byl zrušen kvůli nevyhovujícím herním mechanikám.
• Inspirace z World of Warcraft - Některé mechaniky (barevné rozlišení lootů, quest tracker nebo skill runy) byly inspirovány MMORPG World of Warcraft, což rozdělovalo fanoušky na dva tábory.
• Diablo 3 běží i na konzolích díky unikátním úpravám - Port na konzole nebyl jen jednoduchým přenosem. Hra dostala úpravy v uživatelském rozhraní, nový systém ovládání i "roll" pohyb pro vyhýbání se útokům, což na PC neexistuje.