Hry jako Skyrim a World of Warcraft působí jako druhý domov

Život se často mění, ať už k lepšímu či horšímu. Nebo to ani nemusí být tak horké. Stačí jeden den blbec, nebo vypjatý pracovní týden. Jsou místa, kam se vracíme, abychom nabrali sílu, energii a nabrali zase odhodlání těmto výzvám čelit. Většinou tak jezdíme domů, nebo na jiná oblíbená místa dodávající nám mentální sílu a stabilitu. Počítám ale s tím, že většinou tohle kritérium pohody právě domov (většinou) naplňuje. Avšak nemusí se nutně jednat o fyzické místo. U mě to jsou hned dva herní světy, kam se pravidelně vracím a cítím se, jako kdybych otevřel dveře od svého útočiště, kde se cítím dobře.

Domov se mění – někdy fyzicky, někdy duchovně. Ať už se stěhujete do vlastního hnízda, nebo lidé, kteří mu dávali pocit domova, prostě odejdou. Někdy se domov přetře na novou barvu, nebo se část domova ztratí úplně. Nicméně i za těchto změn si pořád uchováváte ten hřejivý pocit aspoň ve svých vzpomínkách.

Nikdy jsem netušil, že při psaní o hrách použiju filozofickou moudrost od Herakleita, tedy:

Dvakrát do jedné řeky vstoupit nelze: jednak nás pokaždé obtéká jiná voda, jednak se v mezidobí měníme i my sami.

Občas je dost těžké přijímat životní situace v podobě velkých i malých změn. Možná proto se i rádi vracíme do (více méně) stabilních prostředí, ve kterých jsme tehdy kdysi zažívali svá první dobrodružství, vzrušení z objevování nového, nebo jsme v určité životní etapě hráli zrovna tuhle hru, a tím pádem je s tou určitou kapitolou neodlučitelně spjatá.

Dnes už jsem pracující otec, ale stále při spuštění dvou konkrétních her cítím, jako kdybych se vrátil do doby, kdy mi bylo 18 let. Vrátil jsme se ze školy, tašku hodil do kouta (byť byl další den test) a ihned napsal své partě kámošů, v kolik se sejdeme na Skypu, abychom začali drtit dungeony nebo smažit jiné gamesy. Abych pravdu řekl, měl jsem v tomhle ohledu velké štěstí a dodnes jsem rád, že jsem se ve svém malém pokojíku mohl oddávat takovýmhle herním neřestem (i když někdy na tajňačku). Dodnes na to rád vzpomínám. Čas ale plyne a já si tyhle příjemné pocity bezstarostnosti a mladistvé naivity připomínám opakovanými návraty do dvou světů.

Jsou to místa, která dobře znám a vím co od nich můžu očekávat. Možná to může působit jako velká nuda, což ale nemůže být dál od pravdy. Milované prostředí, stylizace a zpracování herních světů nás někdy může očarovat natolik, že v nich skutečně cítíme jistý blažený stav, ve kterém vše dává smysl a vše má své místo. Dnes se k nim rád vracím a znovu se vyhřívám na výslunní těžké komfortní zóny. Kdyby tam nebylo násilí, označil bych to i za jakýsi "cozy" gameplay.

Kdysi jsem býval zapálenějším dobrodruhem, dnes mi při uspávání dítěte leckdy rupne v koleni tak, že ho musím uspávat znovu.

Klikám tedy na první ikonku na ploše.

World of Warcraft Classic

Je rok 2009 a já konečně našetřil nějaké peníze na to, abych si koupil v obchodě v Praze bundle World of Warcraft, za dost dobrou cenu. Bylo s podivem, že jsem na něco takového našetřil, protože jinak mé kapesné často padalo na CD kapel Metallica a Iron Maiden. WoW bylo zabalené do krásné Battle Chest bedny a k tomu byl samostatně přiložený datadisk Wrath of the Lich King. Navíc v tom byl už aplikovaný voucher na dva měsíce herního času, což bylo za mě naprosto úžasné, protože jsem nemusel nikam dávat svoji kartu. 

Jak jsem si to spokojeně nesl v té igelitce, tak jsem ani nenastupoval do tramvaje a rovnou jsem si to velmi rychlou chůzí štrádoval až domů. Mezitím jsme si představoval, jak to asi bude vypadat na tom "super ofíku, kde to všechno funguje, jak má"! Pro kontext - dlouho jsme hrál na privátních serverech, kde většinou půlka věcí nefungovala. Nicméně hráčské komunity bývaly fajn a hlavně jsem za to nemusel platit. Ještě dlouho po té jsem neměl budget na oficiálních serverech pokračovat, což zapříčinilo můj brzký návrat na privátní server, z nichž můj nejoblíbenější byl Twinstar.

Doma jsme rychle rozrazil dveře a už se hnal k počítači. Byl pátek, takže příprava do školy zákonitě musela počkat minimálně do neděle odpoledne. Měl jsem to zkrátka dobře naplánované. Asi bych nedokázal vydržet chodit několik dnů do školy, zatímco by mi utíkal předplacený (drahocenný) čas. Instalace probíhala až mučivě dlouho. Všechna ta herní DVD pečlivě střídat jedno po druhém, až se konečně v herním klientu zbarvilo okno do modro černé s ledovými motivy. Mechanika uspokojivě hučela, zatímco procenta nabíhala. Ještě musím přežít extra mučivý čas při stahování dodatečných patchů. Internet u nás doma nebyl kdo ví jak rychlý. Na klientovy se rozsvítilo tlačítko "Play" a už už se vrhám do Azerothu ohrožovaného zkázou ze severu!

Dodnes si pamatuji, jakou postavu jsem vytvořil a také vím, že na mém účtě dodnes ta postava sedí kdesi v Outlandu. Byl to Orc Warrior, jak jinak. Byl jsem blázen do orků už ve Warcraftu 3 a měl jsem rád lokace Durotar společně s The Barrens, ačkoli po dalších postavách časem trochu omrzí. Soundtrack, zdlouhavé lovení zeber kvůli jejich kopytům pro splnění questu a těžce vydřené hroudy mědi na vylevlení profese. Stálo mě to dost času a úsilí, ale s tím jsem počítal a byl jsem očarovaný jen z toho, že už konečně hraju na serveru, kde to žije a vše funguje. Tehdy jsem byl naprosto očarovaný ze správného pathfindingu monster okolo mě.

Občas se dnes k World of Warcraft vrátím a vždycky cítím ten pocit, jako kdybych zase seděl v pokojíku a objevoval Azeroth za zvuků Metallicy a Iron Maiden při azurovém odpoledni. S úsměvem vzpomínám i na dobu, kdy jsem si nastavoval budík na 4:00, abych ještě před školou nafarmil pár surovin, hodil je do aukce a shrábnul goldy až se vrátím ze školy. Pro někoho šílenost, pro mě hřejivá vzpomínka.

Ačkoli se za tu dobu hodně změnilo, zejména v období datadisku Cataclysm, kdy celý Azeroth postihla velká ničivá síla, pořád cítím, že svět World of Warcraft je do jisté míry místem, kam se vždy rád vracím. Každá lokace má svou náladu či osobní příběh. Řada NPC udržuje atmosféru a zadává většinou ty stejné questy, nebo doplňují svět o malé detaily. Navzdory různým změnám se stále rád vrátím, i kdyby alespoň na různé sezónní festivaly a oslavy, které dodávají Azerothu takové zvláštní kouzlo.

To ale změnil příchod World of Warcraft Classic serverů a musím uznat, že tam mě nostalgická nálada praštila nejvíce, obzvláště pak ve znovu-vydání datadisku Wrath of the Lich King, kdy jsem téměř ukápl slzičku v momentě, kdy má noha opět vstoupila do starého Azerothu a po sléze na pobřeží Borean Tundra.

Obecně hraním starých her je pro mě nejlepším způsobem, jak se aspoň na chvilku vrátit zpět v čase. Svět kolem se mění, ale hry mého raného mládí zůstávají stejné. WoW Classicu podařilo na výbornou. I když už nezažívám ty samé situace s přáteli, stále se pohybuji v prostředí, které důvěrně znám z minulosti společně s dalšími hráči se stejnými pocity. 

Tzv. Live service hry, jako je World of Warcraft, se obvykle snaží neustále přidávat nový obsah a aktualizace, aby si udržely zájem hráčů. Nové věci jsou sice skvělé, ale stálost a stabilita mají také svou hodnotu. Obzvláště v dnešní zrychlené době je osvěžující se vrátit k něčemu důvěrně známému.

Postupně se znovu-vydáním datadisku Cataclysm na Classicu jsem postupně ztrácel zájem pokračovat dál, protože jsem byl zvyklý na určité prostředí a atmosféru celé hry, nepotřeboval jsem další změnu, protože jsem se vrátil právě kvůli konkrétní verzi hry - mého druhého domova. Časem jsem se ale rozhodl pokračovat dál a svůj pocit známého prostředí rozšiřovat. Nejsem zas až tak konzervativní, abych se tak snadno nechal odradit. Takže i nadále vnímám Azeroth jako místo, kam se moc rád vracím, i přes všechny jeho postupné změny.

Nyní ačkoli WoW zapínám na různých místech světa, na mě pořád dýchne ten pocit domova. Možná to je právě i tím, že jsem si vždycky našel spoustu chvilek si Azeroth vychutnávat právě doma a tím si tu pohodu a pocit bezpečé přivolávám vždy, když kliknu na ikonku World of Warcraft.

Elder Scrolls: Skyrim

Tak schválně, kdo hrál The Elder Scrolls V: Skyrim už od roku 2011? Ještě před magickým datem 11.11.2011 jsem pokojně hrál The Elder Scrolls: Oblivion, který jsem pokládal za špičku daedrického meče. Ovšem to jsem ještě netušil, že to byla pro mě jen pouhá předehra k tomu, co teprve přijde.

Podzimní lesy kolem Riftenu a vítající brány a ulice Whiterunu. Mám pocit, že tam musím alespoň jednou za rok zavítat, zejména během chladnějších měsíců s kávou v ruce. Skyrim je snad jediná hra, při které mi nevadilo začít novou postavu i několikrát do roka. 

Pátý díl Elder Scrolls zkrátka otevírá svoji hřejivou náruč druhého domova svoji atmosférou, možnostmi a ikonickým soudtrackem. Tvoří tak prostředí, do kterého se můžete zcela ponořit a zapomenout na realitu všedního dne. Ať už prožíváte v životě jakékoli změny, strasti či těžkosti, Skyrim tu pro vás vždycky bude takový, jaký jste si ho namódovali k obrazu svému.

Ačkoli vanilla verze pro Switch je také krásným kořením života.

Představte si následující běžnou Skyrimovskou situaci. Projíždíte zlatým březovým lesem, rybaříte u třpytivého potoka mezi borovicemi, nebo se v noci škrábete na horu a najednou spatříte nádhernou polární záři či obří měsíc. I samotné hvězdy jsou fascinující a promlouvají k vám posvátnou krásou. Za rohem na vás pokukuje obří jelen se zvědavým výrazem. Při dalším šplhání po málo udržovaných cestičkách vedle vás běží liška, jako by vás doprovázela. Světlušky a motýli tančí nad květinami a mezi stromy. Dokonce i jeskyně mají svůj nebezpečný půvab s příslibem malého vedlejšího dobrodružství. Začíná se stmívat a kolem bubnují kapky deště, vám to ale nevadí, protože jste dorazili k malému táboru lovců nebo ještě chvilku po setmění dorazíte do nejbližšího velkého města, kde na vás čeká Černošípkova medovina s křupavou pečení a sýrem.

Často si vychutnávám jen ty pohledy na krajinu a cítím se jak typický městský turista po přírodě, který fotí každý list a je u vytržení z té krásy tam venku. Celou magii doplňující skladby jako Far Horizons, From Past to Present nebo Secunda, při kterým zaslzí oko nebo naskočí husí kůže z toho, jak správně všechno do sebe zapadá.

Avšak mějte se na pozoru, zanedlouho na vás jistě zaútočí nemilosrdný "cottagecore" s malými dřevěnými sruby, zahrádkami nebo tržním náměstím, typický pro Whiterun a jeho okolí. Nejednou mě tahle nakažlivá estetika nutila k tomu, abych si postavil malou chajdu v podkrkonoší. Nebo alespoň vysypal půlku svých úspor na pronajmutí chatky, kde bych štípal dřevo a srkal medovinu u ohně. Jakmile se uklidním, kupuji Breeze Home přímo ve Whiterunu. Město Solitude zase nabízí pohledy kamenných solidních budov, mezi kterými se tyčí bardova univerzita, palác a císařská kasárna. Ulice však vytvářejí pocit středověkého pořádku a slavnostní nálady.

Různé osady ve Skyrimu mají odlišnou atmosféru, což je osvěžující. Záleží na obyvatelích, prostředí nebo účelu, pro který byly postaveny. Můžete narazit na prosperující města, ale i ruiny rozervané útoky upírů nebo draky. Přes travnaté pláně Roriksteadu až po ledové pláně Winterholdu - každé místo má svůj půvab.

To by nebylo ono, kdybyste cestovali výlučně sami. Ve Skyrimu lze narazit na mnoho osobností, společníků, padouchů, vysokých společenství nebo jen prostých lidí hledících si vlastního byznysu. Jména jako Jarl Balgruuf, Lydia, Delphine, Brynjolf, lovkyně Aela nebo Farkas.

Obzvláště na Farkase mám v oblibě. Když jsem hrál Skyrim na Legendary obtížnost (doporučuji), tak při vstupu do cechu The Companions ve Whiterunu mě má vyzkoušet, jaký jsem bojovník. Při souboji s ním se mi často spouštěla animace (někdy i při 90% života), jak se Farkas rozmáchne a usekne mi hlavu. A to říkal, ať se nebojím, že mě bude šetřit. Stalo se to hned několikrát za sebou. Ach ty jejich nevinné taškařice!

S datadiskem Hearthfire přichází možnosti stavby vlastního domu, založení farmy, chování koní, vaření, kování, sbírání knih do soukromé knihovny, nebo hrání si s adoptovanými dětmi po boku své krásné manželky.

Tady bychom mohli onen pomyslný strom možností dále větvit, obzvláště v případě komunitních modifikací. Komunita udržuje Skyrim svěží už několik let a často mi opakovaně vyráží dech, jakými modifikacemi si můžu svůj Skyrimský ráj ještě více přikrášlit. Nejeden tvůrce si na tom postavil kariéru.

Nejsem moc na reklamní slogany, ale u Anniversary Edice je heslo "Live another life, in another world". Velmi výstižné. Svět Skyrimu vrhá dojem, že všechno má své místo a svůj smysl, včetně hráčova postupu hrou a vylepšování postavy. Vše podtrženo velkou dávnou svobody. Spíše než RPG s pevněji nastavenou linkou a pár vedlejšími questy jako třeba Mass Effect nebo Dragon Age, tak Skyrim otevírá bránu nejrůznějších možností. Ano, stále jste Drakorození, ale jak už je zajetou praxí, hlavní questová linka může počkat, zatímco se přidáte do cechu zlodějů, lovců upírů v Dawnguardu nebo potírat kult na ostrově Soltstheim.

Často však spouštím s módem "Alternative Start - Live another life", kde se stávám třeba prostým obchodníkem či prostým vojákem. Jak jsem říkal, komunitní modifikace otevírají zcela nové brány znovuhratelnosti.

Skyrim kvůli své atmosféře, otevřenému světu a neuvěřitelným množstvím míst k prozkoumání, má speciální pokojíček v mém hráčském srdci. Je příjemné čas od času zasednout na kárku jako čerstvý vězeň a slyšet zase "You are finally awake", ovšem tentokrát budu hrát jako vyvolávač monster, nebo ork berserker, nebo typický elfský lučištník?

Uvidíme.

Kruh se uzavírá

Také máte pravidelná období, kdy se vracíte třeba k World of Warcraft, Guild Wars 2 nebo právě třeba ke Skyrimu či Minecraftu? Do jisté míry v tom může hrát i prvek nostalgie, nicméně to nemění fakt, že to jsou hry, které se nám vepsali do života a přináší nám hřejivý komfort v době, kdy to zrovna potřebujeme.

Ačkoli se někdy od nich odvracím a pokračuji v herním (či jiném) turismu, ve skrytu duše vím, že se zase po nějaké době vrátím domů.