Slow Gaming - Pomalé hraní mi změnilo pohled na videohry

Pamatujete si na dobu, kdy vydělávání si na živobytí hraním videoher bylo snem snad každého hráče? Teď už to tak optimisticky nevidím, a vlastně si přeji pravý opak - rád bych si hry zase užíval tak, jako tehdy v patnácti letech. Skutečně je to tak těžké?

Občas si vzpomenu na četné výroky od různých hostů podcastů, které hlásají, jak jsme se jako děti dokázaly přirozeně pohybovat, bezděčně bavit a žít v přítomnosti. Zdá se, že všechny tyto schopnosti časem více či méně ztrácíme jako dospělí vlivem mnoha různých faktorů se společným jmenovatelem s názvem život. Přijde mi, že videohry jsou tímto přístupem rovněž postiženy. Vše kolem nás podrobujeme analýze, pronikáme více do hloubky, rozvíjíme nejlepší strategie, mlsáme jeden titul za druhým, až jsme z toho úplně zmlsaní. Naše kritické oko je ostřejší, než legendární otrávená dýka.

Často se setkávám s rozdělením hráčů na dvě hlavní kategorie, buď jste hardcore hráči nebo casual hráči. Hardcore hráči se věnují hrám s velkou intenzitou a vhledem, mačkají ze svých avatarů maximum a věnují hraní hodiny denně pro co nejlepší skill a postup. Casual hráči přistupují ke hrám mnohem uvolněněji, hrají když mají zrovna chuť a vybírají podle toho svůj oblíbený titul. Hraní se tak stává příležitostnou příjemnou kratochvílí, než plnohodnotným koníčkem. 

Přijde mi, že uvolněnější přístup ke hraní videoher - pomalé tempo a zaměření na požitek - může být nesmírně obohacujícím. A co si budeme, i osvobozujícím.

S přibývajícím věkem a zkušenostmi přirozeně přicházejí každodenní záležitosti s větší prioritou. Už jen proto, že jsem se stal hrdým otcem, tak nechci trávit u her příliš velké množství času a věnovat jim úměrně i tolik energie. Některé tituly si však žádají opravdu hlubší porozumění postupu ve hře, obzvláště v online prostoru, kde spolupracujete s ostatními hráči. Sáhodlouhé studium herních taktik hodné bakalářského titulu mě už vysloveně odpuzuje.

Myslím, že nejsem sám, kdo nad svým kdysi oblíbeným koníčkem začal takto uvažovat. Stejně jako i v jiných sférách života jsem zkrátka zpomalil. Začal si více vybírat hry, na které mám chuť a nenechal se rušit okolními recenzemi nebo názory ostatních. Přestal jsem tolik hltat všechny tituly ve slevách a snažit se je co nejrychleji proletět, abych se pak mohl pustit do další hry. Zvolil jsem si vlastní tempo a maximálně se snažil zbavit pocitu, že hru musím dohrát.

Je to jako s knihou, jakmile vás přestane bavit, prostě ji odložte. Ta kniha je tu pro nás, ne naopak. Díky tomu vznikl i tenhle blog sloužící jako takový videoherní "čtenářský deník". Tituly si vychutnávat, napsat o nich něco, pozastavit se nad nimi a třeba si zjistit i nějaké zajímavosti okolo.

Kdybych to měl jen shrnout do pár bodů, v čem mi vyhovuje pomalejší styl casual hráče:

• Čím méně času, tím větší radost

Svým způsobem to dává smysl. Rodičovství a práce mi nyní zabírá většinu času. O to více pak oceňuji prostor, který mi na hry zbyde. Díky tomu si gaming dokážu více užít, vychutnat a snáze se rozhoduji, jakému titulu dám přednost. Někdy limitující situace v životě umocní zážitky z jiných činností, a u mě to s videohrami rozhodně platí.

• Restartem k radosti

Někdy je nejlepší si zkrátka od toho herního mumraje dát prostě pauzu a věnovat se úplně něčemu jinému. Ta chuť si pak něco zase zahrát přijde sama od sebe (a nebo taky nějakou dobu nepřijde). Je fajn si dát občas úplnou pauzu a věnovat se něčemu jinému. Hry nejsou všechno, i když mě fakt baví.

• Vymýtit mor perfekcionismu

V dnešní době je hraní her často spojováno s vysokými nároky na výkon – ať už jde o rychlé reflexy v kompetitivních hrách, nebo schopnost dlouhodobě se soustředit. Pokud nejste profesionální hráč, je to nesmyslný tlak. Už jen skutečnost, že se na hraní her zaměřily různé energeťáky a doplňky stravy pro lepší výkon za klávesnicí, mi přijde trochu přehnaná. Casual gaming však tyto nároky ignoruje. Když hrajete pomalu, pro radost a odejdete s čistou hlavou, je to vítězství samo o sobě. A vězte, že skutečně nepotřebujete prolézt každý checkpoint (zdravím Assassin’s Creed), abyste si hru užili podle svého. 

• Možnost návratu k oblíbeným hrám

V rámci změny tempa jsem se podíval na svoji GOG a Steam knihovnu a říkal si, že bych si něco chtěl po letech zahrát znovu z pohledu dospělého a více docenit různých kvalit, které jsem dříve přecházel. Proto jsem se vrátil i ke starým klasikám jako je Heretic nebo RollerCoaster Tycoon. Dneska to jsou tituly za pár kaček a často nabízí mnohem více komfortu a kvalit, než moderní tituly. Navíc u starších her jsme se musel opravdu zamyslet nad tím, co v nich dělám, protože tolik nevedou za ručičku, jako ty dnešní.

Takže milý čtenáři, jestli také občas zápasíš s tím, že hry jsou na tebe dneska "už trochu moc", oddej se na chvíli náruči pomalého casual hraní (a možná i retro hraní). Hry jsou prostě způsob relaxace a tak by to mělo i zůstat. Najdi si jednu nebo dvě hry z dětství, projdi si je v klidu až do konce a klidně o ní i něco napiš. Uvidíš, jak je se otevřou brány hlubšího a plnějšího prožitku. A myslím, že oba tušíme, že to neplatí pouze pro hry.